Deníček z Anglie - sedmé pokračování

Deníček z Anglie - sedmé pokračování

     ... aneb stěhování národů


Technická poznámka - protože často odbočuju od tématu, zavedl jsem institut poznámek pod čarou, jsou to ta čísla v hranatých závorkách. Když na ně kliknete, můžete si přečíst kam mě myšlenky zanesly. Zpátky se pak dostanete nejlíp tlačítkem Zpět.

Můj milý deníčku. Mnoho vody uteklo od doby kdy jsem naposledy pošpinil tvé neposkvrněné sněhobílé stránky a kdy mi pan Sponka navrhnul že z mého výtvoru udělá formát oficiální životopis protože ten má ze všech nejraději, přičemž mne varoval že za konec textu se nemůžu dostat šipkou, ale musím použít klávesu Enter[1]

Nepsal jsem deníček poměrně dlouho (vypadá to na čtrnáct dní), protože se nic zásadního nestalo. Na Anglii jsem si zvyknul už natolik že mi skoro všechno připadá normální a nic mě nijak výrazně nepřekvapuje, v práci je to v pohodě, počasí mě bezpečně brání před jakýmikoli zážitky o víkendech.

S železnou pravidelností je totiž v týdnu pěkné jarní počasí, na které se dívám z okna kanceláře. V pátek odpoledne pak začne padat týdenní příděl britského deště, který je potřeba do nedělního večera vysypat na krajinu a obohatit vichřicemi. V pondělí nad ránem se pak obvykle vyčasí do nádherného pracovního týdne. Díky tomu jsem většinu času v poslední době trávil aktivním gaučingem na takřka profesionální úrovni, čtením knížek a koukáním na televizi. Sám sobě tvrdím že si tak vylepšuju angličtinu, abych si nemusel přiznat že jsem prostě líný. Naštěstí má byt slušně vybavenou knihovnu s pečlivě vybranými tituly z různých oblastí jako "Psychologie pro blbce", "Administrace Novell Netware", "Božská komedie" by Dante Alighieri (doufám že jsem to napsal správně), "Pán prstenů" a podobně. Chybí mi tady jenom epos o Gilgamešovi, mykologický atlas Nepálu a manuál k ruskému raketoplánu.

Už jsem začal trpět občasnou samomluvou (to se dá vydržet) a samozpěvem (to už moc ne) a už jsem se přistihl že chystám sám sobě poslat anonymní mail. Dlouho jsem přemýšlel co s tím a bál jsem se že budu muset sám sebe za svými zády poslat k psychiatrovi, ale naštěstí to vyřešil sociodemografickobilogickogeologický úkaz zvaný

Invaze čechů do Británie

Začal to bývalý programátor z mé mateřské firmy, jakýsi pan Jaromír Němec[2], který mi zničehonic jednoho dne poslal email že změnil zaměstnavatele, přešel k jiné celosvětové firmě a byl ihned odeslán do pracovně výchovného tábora do Londýna. Samozřejmě jsme se při první možné příležitosti sešli abychom našli restauraci kde se scházejí nádnerné modelky, dobře tam vaří, mají tam dobré pivo a berou tam platební karty. Po několika kilometrech chůze večerním Londýnem jsme byli nuceni z požadavků postupně slevovat.

První padly modelky, na první pohled bylo jasné že se scházejí jinde než kdekoli v Anglii (pokud se přeci jen scházejí v Anglii, pak v nějaké tajné podzemní organizaci a vůbec nevycházejí na světlo). Nakonec, v pozdních večerních hodinách, když už jsme měli na botách zbytky písku z pláží Jižního Walesu, zbyly dva základní požadavky na restauraci: budou tam mít aspoň něco k jídlu a řeknou nám kudy se dostaneme zpátky. Skončili jsme v nějaké italské restaruraci, zejména proto že si majitel na ulici všiml našich hladem šilhajících pohledů které křižovaly ulici pod neuvěřitelnými úhly a víceméně nás vtáhl dovnitř. Díky tomu jsme mohli: Když jsme skončili s večeří a povídáním, zjistili jsme že mezitím skončil i provoz metra a že mi nezbývá než přespat v Londýně. Strávil jsem tedy noc na volné posteli v Jardově pokoji a ranním metrem se přesunul zpět do Watfordu. Tím jsem získal novou zkušenost - žádná televizní soutěž se svou intelektuální náročností nemůže rovnat cestě metrem z Kensingtonu do Watfordu v případě že některé vlaky metra svou trasu neočekávaně končí, jedna přestupní stanice je uzavřena úplně a druhá v jednom směru.
P.S. Karty tam brali

Nejzásadnější změnou je však příjezd Davida a Markéty. David je na tom stejně jako já, cca šestiměsíční přesun do Anglie, do stejného města, do stejné firmy. Přijel ale narozdíl ode mne i s rodinou (já jsem si sem svého plyšového psa nebral).

Zatím, na dobu hledání bytu, byli ubytováni v hotelu přes ulici ode mě, takže to k sobě máme blízko. Ve skutečnosti v hotelu tráví minimum času. Díky nim jsem mohl v plné šíři vychutnat tzv. generálský efekt, díky kterému se všechno chová při předvádění naprosto opačně než jste si dodneška mysleli[4]. Všechno bylo najednou úplně obráceně; taxikáři nepochodovali s transparenty, ranní dopravní zácpa se nekonala, k obědu byla rýže, atd. atp.

Vyvrcholilo to v neděli, kdy bylo nádherné počasí (muselo být, protože jsem pořád tvrdil že o víkendech je zásadně ošklivo) a tak jsme se jeli podívat do Londýna. Už od rána jsem říkal že musíme jít okolo British Museum[5], protože tam mají nejlepší párek v rohlíku v celé Británii (k jídlu, ne jako exponát). Tak jsem je tam táhnul přes půl Londýna (nedivil bych se kdyby si za mými zády ťukali na čelo) a když jsme tam dojeli, TAK TAM TEN STÁNEK NEBYL!!! Ba co hůř, nikde v okolí nebyl ani žádný jiný, neexistence stánků se od muzea šířila Londýnem jako lavina! No prostě generálský efekt v plné parádě. Být to v laciné italské komedii tak v té chvíli přesně nad mojí hlavou začne pršet.

No a aby byla pohádka dokonalá, tak si David s Markétou našli bydlení, které jim ideálně vyhovuje[6] a David byl hned druhý den přemístěn do spřátelené firmy[7].

Konec, padá opona. Jdu si na Internetu zjistit jak se hraje pasiáns.



















[1] To je výborná klávesa, ten Enter! Do nedávna jsem ji neznal a teď jsem jí naprosto uchvácen. Díky, díky, pane Sponko!

[2] Jméno bylo redakcí změněno z důvodů zachování anonymity

[3] Bližší informace jistě rád podá Jarda. Já pouze v případě písemné okolkované žádosti doručené v úředních hodinách

[4] Velmi důvěrně znají všichni kteří poprvé prezentují vedení firmy nově vyvinutý "bezchybný" program

[5] Pro ty co neumí anglicky: Britské Muzeum

[6] asi o tři města dál, takže nehrozí že bych jim po večerech klepal na dveře abych se zeptal jestli náhodou neví proč mi doma došel rum

[7] asi o tři města dál na druhou stranu, zřejmě abychom v práci netvořili hloučky