Deníček z Anglie pošesté

• Přemýšlel jsem nad zastoupením jednotlivých značek aut na ulici a rozdílům proti rodné zemi. Po chvíli jsem přišel na to, že jsem za celou dobu pobytu neviděl ještě ani jedno auto značky Opel[2]. Už jsem měl vymyšleno jak to napíšu do deníčku jako hroznou zvláštnost a dnes jsem na parkovišti u Tesca viděl tři. Dobrá, řekl jsem si, i z toho se dá vybojovat zajímavý text. Když už jsem ten text měl při návratu z nákupu vymyšlený, zahnul jsem v jedné ulici za roh a tam jich stálo šest vedle sebe. Pochopil jsem, že se mi někdo vysmívá, pravděpodobně všech 9 členů britského Opel Clubu[3]. V tom okamžiku začaly padat ty kroupy.
  
  Každopádně zastoupení aut na silnicích se významně neliší od toho u nás. Hodně jsou tady hlavně francouzská auta, převážně Peugeoty (model 406 je novým "tradičním" britským taxíkem). Lze taky potkat hodně Mercedesů, Porsche (pokud jdete po ulici alespoň 15 minut, máte celkem jistotu že nějaké uvidíte) a jiné sportovní vozy. Je tady i hodně škodovek, hlavně Felicií. Sem tam nějaký Favorit. A aby těch F nebylo málo, tak občas nějaké Ferrari.
  

• V Tescu mají velmi dlouhý regál se sýry. Chtěl jsem vyvrátit svoje předchozí tvrzení o tom, že v Anglii mají jenom čedar a pult jsem pozorně prohlédl. Díky tomu jsem objevil čtrnáct druhů čedaru, které jsem neznal.
  

• Naučil jsem se konečně rozpoznávat drobné. Jak jsem už možná někdy psal, oproti našim mincím nejsou "penny" nijak logicky rozdělené, takže dvoupenny je prakticky největší mince, pětipenny zase nejmenší. Naštěstí funguje jednoduché pravidlo, ale trvalo mi dlouho než jsem ho objevil. Mince jsou totiž světlé a tmavé a ty tmavé je potřeba ignorovat, resp. vůbec nedávat do peněženky. Strkám je do zvláštní kapsy a až jich budu mít dvě hrsti, tak si za to koupím lízátko. Mají totiž prakticky nulové upotřebení.
  
  Bohužel, každý prodavač se pokouší těchto mincí zbavit (ostatně co v pokladně s několika zbytečnými kilogramy mosazi nebo co to je). Dnes jsem kupoval nějaké oblečení za relativně dost peněz a když jsem po zaplacení odcházel, pokladní na mně začal něco pokřikovat. Zjistil jsem, že mi chce vrátit drobné, celé 4 penny (tj. asi dvě koruny). Mávnul jsem na něj rukou, ať si je nechá. Začal pokřikovat o to hlasitěji. Raději jsem se pro ně vrátil než aby zavolal ochranku, která by mi ty čtyři penny vrátila násilím.
  

• V Tescu jsem prošel kolem piva, ke svému překvapení jsem potkal následující české značky:
  • Plzeň - to nepřekvapilo, ale prodává se ve dvoutřetinkových lahvích[4] které vypadají impozantně
  • Budvar - taky nepřekvapil, standardní půllitrové balení
  • Staropramen - ten jsem nečekal, nějaké luxusní exportní provedení
  • Velkopopovický kozel - Hm, netušil jsem že ho exportují
  • Vratislav - to mě dostalo. O tomhle pivu jsem si už léta myslel že vyhynulo po přeslici i po meči.
  
  

• Ke své obrovské radosti jsem dnes sehnal silně nedostatkové zboží - dřevěnou vařečku. Každý obchod s potravinami sice nabízí alespoň pět teflonových pánviček různých tvarů a velikostí, bohužel už nenabízí nic, čím by se v nich dalo míchat. Nejblíž k tomu obvykle mají nůžky na kuře visící zhusta někde v epsilon okolí. A já už jsem od svého nastěhování do bytu sháněl něco, s čím se dá v kuchyni normálně fungovat. Sice jsem takové pomůcky viděl v Harlequinu[5], ale já zásadně nenakupuju v domácích potřebách kde místo účelu třídí nádobí podle jména návrháře který je vymyslel, a na vařečkách jsou hned pod chromovanou rukojetí vyražena sériová čísla pro zdůraznění jejich jedinečnosti a kvality.
  

[4] Těm intelektuálním čtenářům, kteří nevědí jak vypadá láhev piva, natož pak dvoutřetinová, pomůže následující definice: Mějme zelenou nádobu kruhového půdorysu, jež se v horní třetině zužuje způsobem zcela nepřipomínajícím Kleinovu láhev. Její objem v litrech je roven Fyzikům je povoleno zanedbat tloušťku stěn a tepelnou roztažnost hmoty.