Deníček z Anglie, čtvrtá část
Deníček z Anglie, čtvrtá část
... aneb s nohama na stole
Je úterý, podle některých zdrojů přestupný den (já vím že to je 29. únor, ale někde jsem četl že 24. únor je ten den který se do kalendáře "vlepí" a je navíc), já jsem se právě vrátil z města, kam jsem jako uvedomělý občan odnesl tříděný odpad a jako člověk vybavený pudem sebezáchovy nakoupil (lovit pro obživu zvěř v okolí nemá smysl - ve městě jí je zoufale málo a nakupování je výrazně jednodušší). Abych měl nějaký pohyb tak jsem si v televizi pustil fotbal (Arsenal vs. Celta Vigo, 1:0 v 17 minutě), hodil nohy na stolek před gaučem (normálně to nedělám ale líp se tak píše na notebooku) a přemýšlím s čím se vám svěřit (1:1 ve 27. minutě - to to máte aktuální, co? ;-)
Dumám nad tím jestli je "deníček" správné slovo, protože by to mohlo naznačovat že ho píšu denně a to není pravda a nikdo mně k tomu nedonutí. Přemýšlel jsem i o tom že minulý díl byl poslední a vše podstatné jsem už řekl (vzepjal jsem se i k obrázkům tak to přece musí stačit :-) Ale postupně rostoucí čtenářská základna (šeptanda je potvora ;-) a dotazy některých z vás - od hrubého dámského "Napíšeš ještě něco?" po jemné chlapské "Hey padre, je pondělí, kde máš ten svůj canc?" - mi nedají pokoje. Dobrá tedy, budiž vaše prosby vyslyšeny. Zde si však dovolím požádati ty, jež si již nepřejí zprávy o nových deníčcích dostávati, aby mne obratem o tomto zpravili a neráčili mne spammerem nazývati.
... ale abych se vrátil. Já sám jsem na chalupu jezdil. A tam jsme měli v šuplíku takový deníček který začínal tak hezky, dvěma slovy: "Drahý můj deníčku...". Tak tohle prostě bude taky deníček a hotovo.
Vsuvka 1: Jdete-li nakupovat, nezapomeňte si vše podstatné napsat předem na papír, abyste se v obchodě nemuseli trápit přemýšlením a mohli v klidu vzpomínat na to, na které volné ploše v bytě ten papír zrovna teď leží.
Cestování a doprava
- Pořád musím přemýšlet nad tím, proč se na silnici tvoří takové zácpy, i když to není nutné. Momentální pracovní teorii mám takovou, že tak Angličané vzpomínají na zákon, který byl v platnosti vetšinu 20. století (pokud se nepletu tak byl zrušen na začátku 90. let) a který jim nařizoval tvořit fronty. Přesné detaily nevím, ale základ byl v tom, že větší počet lidí čekajících na něco (autobus, atd.) nesmí tvořit skupinu a vždy musí stát ve frontě. Třeba jim to chybí.
- Místní jsou poměrně dobří řidiči. Je to asi dáno tím, že jsou zvyklí na poměrně úzké silnice a málo místa. Nemůžu generalizovat, ale zažil jsem už jízdu v autě, kdy živý plot z obou stran rostl do silnice tak, že z ní dělal takový tunel. A na téhle silnici se míjela auta rychlostí 40 mil za hodinu tak, že mezi zrcátky bylo tak 10 centimetrů a mezi autem a plotem ještě míň. Nemluvě o tom, že ve spoustě postranních ulic se vedle sebe dvě jedoucí auta nevejdou a tak se hraje "na blikanou" - komu se podaří nacpat se mezi dvě parkující auta, ten blikne na toho proti sobě, že může jet. U nás se to občas dělá taky, ale tady je to pravidlem.
- Nezažil jsem tady zlaté pražské pravidlo "strčím mu tam čumák a von už mě pak bude muset pustit". Místní se navzájem docela pouštějí do křižovatek (stejně je to většinou kruháč ;-) a když je někdo nepustí, tak prostě počkají.
- Je tady ale běžný jiný skvost - poměrně brutální najíždění do kruháče. Pokud je na kruhovém objezdu mezi dvěma auty mezera do které se vejde další auto (s libovolně malou rezervou), tak se můžete vsadit, že se tam v plné rychlosti z vedlejší silnice vlepí. Platí to i pro autobus. Je pravda že nikoho neohrozí ani nenutí přibrzdit, ale docela mi to bere dech...
- Žena se v dopravním prostředku pouští sednout pouze pokud je ve vysokém stupni těhotenství, má přitom zlomenou nohu a vy si zrovna nutně potřebujete protáhnout záda. Jinak ji nechte stát, je to normální.
Protože jsem zrovna večeřel, tak jsem vám nenapsal že stav utkání se mezitím změnil na 2:2. Arsenal dává góly ze hry, Celta Vigo ze standardních situací.
Sice jsem už krátce zmiňoval svoje cesty do práce (tak ne; 3:2 ;-), ale stojí za bližší popis. Firma sídlí v business parku za městem, který je asi 3 kilometry od centra a zhruba kilometr a půl od konečné londýnského metra (viz minulé deníčky). Jezdí tam sice autobusy MHD (pokud se to tady tak nazývá), ale máme i svůj vlastní autobus, který je zdarma. Jezdí pravidelně v 8:40 od vlakové zastávky Watford Juncion a těsně před devátou je u firmy. Rychlost závisí na dopravních zácpách. Většinou jezdí minibus s kapacitou cca 30 lidí, který akorát odpovídá požadavkům. Občas ale přijede i menší, kapesní verze (naposledy dnes večer), takže si pak hrajeme na sardinky.
Velmi zajímavou kapitolou je odbočka na metro. Metro je v podstatě po cestě, jenom je potřeba z hlavní ulice odbočit mezi domy a zajet si asi 400 metrů. Autobus tam jezdí tak každou třetí cestu. Nevím na čem to závisí, nejspíš na náladě řidiče. Prostě někdy to vezme okolo metra a někdy přímou trasou město - business park. Platí pro ranní i odpolední cesty.
Střídají se dva řidiči - mladý usměvavý, a starý bručoun. Jednou jela i bručounova manželka. Bručoun přijel kapesním autobusem kam jsem se nevešel, ale hned za ním přijel druhý kapesní autobus, kam nikdo nechtěl. Až později jsem pochopil proč. Se mnou nastoupili ještě další dva nešťastníci, takže jsem se radoval že mám autobus skoro pro sebe. Ne dlouho.
Zatímco bručoun se sardinkami vyrazil na nedaleký kruháč aby se způsobně otočil, jeho žena zapnula rádio na plné pecky (asi aby venku nebyl slyšet zděšený křik cestujících), otočila se na místě (nevím jak) a vyrazila SKRZ zácpu směr město. Detaily nevím, měl jsem většinu cesty zavřené oči. Nejasně si uvědomuju, že když minula odbočku na metro, na něco se nás zeptala. Když jí mí dva spolucestující přikývli, pokrčila rameny a vrhla se s autobusem do nějaké úzké postranní uličky. Chvilku jsme kličkovali a nakonec jsme nějakou nedokumentovanou trasou dorazili k metru právě včas na to, abychom tam byli delší a složitější trasou o chvilku dřív než bručoun, takže na něj mohla jeho žena výsměšně zablikat světly.
Nevím, jestli pak pokračovala dál do centra kde bydlím. Vystoupil jsem u metra a šel pomalu pěšky. Zhluboka jsem u toho dýchal.
Nakupování
Vsuvka 2: Pokud si nějaký chytrák do Anglie nevezme slovník ("to přece nemůže bejt problém, na anglicky mluvený filmy koukám skoro bez problémů a pár knížek už jsem taky přečet"), pošlete ho nakoupit. Do supermarketu. Kmín. Až to zvládne, pošlete ho pro skořici.
Nakupování v podstatě není problém díky supermarketovému systému. Kdybych měl nakupovat u starého přespultového prodeje ("dejte mi dvě mlíka a jednu hořčici"), tak by to asi bylo výrazně horší.
Jsou tady samozřejmě rozdíly. Je tady například několik typů mouky. Netuším jestli odpovídají našemu "hrubá, polohrubá, hladká". Koupil jsem místní "obyčejnou" a doufám že to bude tak nějak ono. Ale i tu jsem koupil až na druhý pokus. Cestou k pokladně jsem se totiž na tu první podíval pořádně a zjistil, že jde o standardní balení mouky, ovšem s přimíchaným práškem do pečiva.
Většina Angličanů zřejmě trpí alergií na některé potraviny. Už jsem si zvykl na to, že je skoro všude napsané výrazné varování že daná potravina může obsahovat ořechy, ale až dneska jsem zaznamenal na balíčku eidamu výrazné varování, že obsahuje mléko. To by mě vážbě nenapadlo. Ještě že se u nás sýry dělají z umělé hmoty.
Když už jsem u těch sýrů, tak těch je tady široký výběr. Pokud chcete koupit čedar. Irský, skotský, britský, anglický, není problém. Cože? Eidam? Jo, něco takového je tamhle vzadu na konci regálu, ale musíte dobře hledat. COŽE? Ještě něco jiného? On ještě existuje jiný sýr?
Pohyb a sport
Kousek od bytu mám velký krásný park. Ideální na ranní běhání před snídaní. Jenom nevím koho přemluvím
aby ráno vstal a běhal, já to určitě dělat nebudu.
Doslova za rohem je bazén. Asi týden jsem si pohrával s myšlenkou že budu chodit plavat, ale pak jsem se tam byl podívat a uvědomil jsem si tři základní věci:
- Nikdy mě nebavilo takové to kondiční plavání - "dám si dvacet bazénů na protažení"
- Krásné dívky v plavkách se tady nevyskytují, takže i tenhle důvod k návštěvě bazénu odpadá
- Hrozí akutní nebezpečí, že kdyby vylezly z bazénu čtyři Angličanky rychle po sobě, tak klesne hladina natolik že nedosáhnu na schůdky a utopím se
Naštěstí se mi povedlo se nakontaktovat na firemní fotbalový tým a ve čtvrtek jsem hrál první zápas (obdoba pražského Žyla cupu). Bylo mi divné, že se mně nejdřív ptali jestli mám chrániče a až potom jestli umím fotbal. Pochopil jsem až na hřišti. Stačí když naznačím že se nehraje na auty ale hřiště je ohraničené překližkovými deskami do výše ramen, od kterých se míč smí odrážet. Trochu to mění styl hry. Jestli máte někdo možnost koupit akcie nějaké sádrovny tak je kupte, půjdou nahoru.
Ještě jsem zapomněl na místní posilovnu. Přecpaná lidmi, je nutné zaplatit roční členství. Ale udělali mi skvělou cenu, jenom 320 liber na půl roku. Nekupte to za ty prachy...
Jak tady ve Watfordu, tak v Lodýně je v parcích spousta fotbalových a rugbyových hřišť k volnému použití (jenom v tom nejbližším parku jich je asi šest). Představte si, že se v neděli po Karláku prohánějí fotbalisti...
Upřesnění - spousta z těch hřišť se použít nedá, protože jsou hrozně z kopce. Hrozně. Nevadí, hlavně že jsou a národ se má kde vyblbnout :-)
V angličtině se rozhodčímu řekne "referee", zkráceně "ref". Když po faulu na hřišti po faulu zazní krátké sborové "REF!", tak to zní docela úderně :-)
Zápas skončil 3:2, většinu gólů dali Edu (vím že to zní blbě, ale oba týmy mají ve svých řadách Brazilce, který se jmenuje Edu)
Sice mám ještě o čem psát (pojednání o televizní zábavě, totální závoslosti místních televizí na jakoukoli formě reality show a svém dosavadním největším faux-pas), ale už takhle je to dost dlouhé, tak si nechám něco na příště...
I přes to, že nás na školním výletě v pivovaru průvodce ujišťoval o opaku, tvorba červených krvinek není bytostně závislá na neustálém příjmu alkoholu. S výjimkou ochutnávání různých (asi tří) značek piva na začátku pobytu jsem už delší dobu neměl nic chmelového a nepozoruju žádné zásadní projevy krize organismu. Ani křeče do svalů, ani křeče do mozku. Pokud břežju ježdě dlší týdn ta bdám zbrvu